Tragédie nebo píseň kozy: od difiрамbu k univerzálnímu zákonu Slovo «tragédie» se do běžného užívání dostalo jako označení nejvyššího stupně neštěstí. Nicméně jeho původní řecké znamenání τραγῳδία (tragōidía) se doslova překládá jako «kozí píseň» (od tragos — kozel a ōidē — píseň). Tento zvláštní, téměř paradoxní termín je klíčem k pochopení jednoho z největších vynálezů antického ducha — umělecké formy, která proměnila rituální činy v zákon existence člověka před tváří osudu, bohů a vlastní přírody. Původ: mezi rituálem a soutěží Scientifický konsenzus spojuje vznik tragédie s difiрамbem — sborovým hymnem na počest Dionýsa, boha vinohradnictví, extáze a životodárných sil přírody. Během diónysických pochodů účastníci, oblékající se do kožich a mask (nebo podle jiné verze soutěžící o živého kozy jako cenu), zpívali písně vypravující o utrpení boha. Postupně se z sboru vyčlenil první herec (podle tradice Féspis ve 6. století př. n. l.), který vstoupil do dialogu s orchestrem. Tak vznikla dramatická struktura. Je důležité pochopit, že tragédie byla od počátku nejen zábavou, ale sakrálně-občanským aktem. Její představení v Athénách ve 5. století př. n. l. během Velkých Diónysijů bylo událostí státního významu. Tři dny soutěží tragických básníků (každý představoval tétrologii — tři tragédie a jednu satyriádu) navštívili všichni občané. To byl kolektivní zážitek katarze (čištění) — termínu, který Aristotel uvedl v «Poetice» pro popis činnosti tragédie, která vyvolává «soucítění a strach» a tím vede k emocionální a etické úlevě. Struktura smyslového vnímání: hrdina, osud, hubris Tradiční athénská tragédie (Eschil, Sofokl, Eurýpidés) vymodelovala nezměnnou strukturu konfliktu. V jeho středu je hrdina, vynikající osobnost (král, hrdina mýtů), nadaná hubris (ὕβρις) — hrdostí, odvahou, zločinnou samozřejmostí, která ho táhne k porušení božských a lidských zákonů. Konflikt se vyvíjí na několika úrovních: Hrdina vs. Osud (Móra, Ananké): Predurčení, které nelze opustit. Nejjasněj ... Read more