Humanitarismus dědictví Dostojevského: proč jeho temný génius učí být lidmiFjodor Michajlovič Dostojevskij — spisovatel, který je často nazýván nejtemnější, nejkrutější, nej„tmavší“ klasik ruské literatury. Jeho hrdinové zabíjejí, zradí, padají do propasti, ztrácejí víru a rozum. Jeho stránky jsou nasáklé bolestí, chudobou, beznadějí. Zdá se, že tento svět nemá nic společného s humanitou — naukou o lásce, lidství a důstojnosti osobnosti. Nicméně právě Dostojevskij se stal jedním z nejzušlechtilějších a nejhlubších obhájců lidské duše ve整个世界文化. Jeho humanitarismus není sladký, není sentimentální, rodí se v pekle, ale právě proto je tak silný.Humanitarismus bez iluzí: člověk, jaký jeCo je na Dostojevskijovi jiného než na osvícenských filozofech 18. století nebo na mnoha jeho současníků, kteří věřili v pokrok a rozum? On člověka neidealizuje. Ví, že v člověku žije a zvíře, a anděl, a často je zvíře silnější. Jeho hrdinové nejsou „dobrými chudáky“ ani „vysokými zloději“, jsou živí lidé s jejich zrádností, zbabělostí, pýchou a zoufalstvím. Ale právě v tom je jeho humanitarismus: neodvrací se od člověka, i když je urodilý. Hledá v něm jiskru, i když je téměř zhasla.Přijměme Raskolnikova. Zabíjí starou ženu-procentní, ospravedlňuje si to teorií o „právu silnějšího“. Během celého románu vidíme jeho vnitřní peklo: mácha se, trpí, ztrácí zmysly. Dostojevskij mu nedává snadný cestu. Ale v závěru mu dává naději — prostřednictvím Soni, prostřednictvím křesťanského pokory. To není ospravedlnění vraždy, je to potvrzení toho, že i nejzchudlejší člověk není ztracen pro lásku. Humanitarismus Dostojevského spočívá v tom, že odmítá považovat člověka za definitivně ztraceného, dokud je živý.Bezbožníci jako varování: humanitarismus bez víry není humanitarismusVe románu Bezbožníci ukazuje Dostojevskij, co se stane, když člověk ztratí spojení s vyšším smyslem. Je to varování, že bezduchý humanitarismus, nápady bez morálního jádra, se mění ve svou opak. Hrdinové Bezbožníků — intelektuálové, ... Read more